V ohrožení života

Na závěr expedice po Peru jsme se na cestě na sever dostali do města Huaraz.

Jednoho pochmurného dne jsme z města vyrazili směrem na západ do hor, zjistit, co tam roste hezkého. V minulosti byla trasa mezi městem Huaraz a pobřežím Tichého oceánu téměř neprůjezdná. V současné době se však začíná cesta budovat. Chvílemi jsme jeli po úplně nové asfaltové cestě, chvílemi po cestě téměř nesjízdné. Občas jsme zastavili a udělali průzkum. Ponejvíce jsme nalézali rostliny rodu Matucana a Oroya. Právě jsme projeli přes hřbet hory ve výšce nad 4100m n. m. a dostali jsme se do husté mlhy. V průzkumu jsme pokračovali. V jednom místě jsme v mírném svahu objevili malé ohrady s provizorními boudami z kamene, dřeva a hlíny. V blízkosti asi bylo nějaké obydlí, ale v té mlze jsme nic neviděli. Už jsme ze svahu sestupovali pomalu dolů k autu, když tu znenadání se z boku objevila malá, stará indiánka s psíkem. Začala křičet, šermovat rukama a posléze i házet kameny po kamarádovi, který byl nejblíže ní. Nicméně neztratil duchapřítomnost a vyrazil přímo k ní a slušně pozdravil Buenas dias. Indiánka se na chvíli zarazila, odpověděla na pozdrav, ale další konverzace nebyla možná, on neuměl španělsky, ona zase neovládala angličtinu.Takže po chvilce zase začala křičet a házet kameny. Kamarád viděl, že diplomatický nic nevyřeší, tak se otočil a dal se raději na ústup. Udělal dobře, že nešel dolů k autu, ale postupoval bokem po svahu. Indiánka však měla celkem dobrou trefu, kameny z jejích rukou tak jenom pleskaly po širokých zádech kamaráda. Proto musel zrychlit chůzi, aby nebyl náhodou zasažen do hlavy. Já jsem v té chvíli stál ještě ve svahu nad nimi, takže mě doposud indiánka nezaregistrovala. Byl to však pro mě úžasný pohled, jak 40 kg indiánka nahání po svahu 120 kg chlapíka. Dodnes si vyčítám, že jsem nebyl natolik pohotový a tuto situaci nezaznamenal na fotoaparát. Jak tím svahem postupovali do boku, tak mi nahrávali, protože se pro mě uvolňovala cesta, abych se za jejích zády mohl dostat dolů k autu.

Jelikož kamarád hodně zrychlil chůzi, tak se dostal z dosahu indiánky. Ta se po chvíli zastavila. Já jsem mezi tím za jejich zády už sestupoval obloukem dolů k autu. V tom okamžiku mě indiánka zahlédla a s křikem a kameny se hnala na mě. Abych se dostal k autu, musel jsem kolem ní projít. Říkám si tedy, před takovou ženou přece nebudu utíkat. Sklonil jsem se, vzal do ruky celkem velký kámen a začal jsem v tom našem slezském nářečí hodně hlasitě nadávat a tvářit se, jak říkají naší slovenští přátelé, že jsem” bohovský nasratý”. Kamenem jsem dost důrazně hrozil a nadávkami typu-co si myslíš babo, že já neumím házet kameny a pod., se mi podařilo rozdováděnou indiánku uklidnit. Zarazila se, po chvíli utichla, následně i upustila kameny.Tak tam stála a v němém úřasu na mě koukala. Říkám si fajn, bitva je vyhraná ale válka ještě ne. Hlavně v těch nadávkách musíš pokračovat, jinak by iniciativu přebrala zase ona.Tak jsem stále tím kamenem důrazně hrozil a nadával a nadával…..Přitom jsem se pomalu posouval dolů k autu. Mezi tím už kluci sestoupili ze svahu a odspodu se už cestou přibližovali k autu. Volám na ně, nastartuj auto, vyjeď na cestu a otevřete mi dveře. Když to udělali, tak jsem několika skoky naskočil do auta a ujeli jsme.Trochu jsme se báli, aby ještě nezačala náhodou házet kameny na auto.

Když jsme se pak po pár hodinách vraceli stejnou cestou zpátky, měli jsme trochu obavu, zdali nás na cestě nebude čekat nějaká skupina indiánů, ale byl klid.

← Zpět na přehled cestopisů